Srní


Při putování Šumavou dojde každý, dříve či později, na Srní. Blízké i vzdálenější okolí obce nám nabízí mnoho krásných vycházek. Je také jakýmsi předpokojem svatostánku Šumavy, ukrývajícímu se dále na jih za Modravskou horou. Vše, co zde šumavská příroda nabízí, lze dnes bez větších omezení spatřit na vlastní oči. Je to bohaté obdarování. Mnohonásobně větší získáme, nahlédneme-li také do historie této krajiny. Pokusme se o to! Srní a jeho rozsáhlé okolí bylo v minulosti součástí svérázné oblasti tzv. svobodných královských rychet Waldhvozdských. Byla tvořena rychtami Svatá Kateřina, Hamry, Hojsova Stráž, Javorná, Zhůří, Kochánov, Stodůlky a Stachy. Srní se nachází na území někdejší rychty Stodůlky. Královácké rychty nebyly podobné vesnicím ve vnitrozemí. Byla to většinou společenství lesních dvorů, stojících samostatně uprostřed svých pozemků, převážně lesů. V obec, rychtu, tyto horské dvory spojovalo většinou společné údolí. Hustota osídlení byla velmi malá. Nejhustěji osídlená rychta Svatá Kateřina měla na území zhruba 1000 ha 12 statků, u dalších připadal jeden statek na 150 - 200 ha a starou rychtu Stodůlky s rozlohou více než 23000 ha tvořilo pouze 13 statků. Toto nejřidší osídlení ze všech Králováckých rychet otevřelo ve své době možnosti vzniku velkého počtu nových osad.

Až do konce 16. století tvořila v tomto prostoru jižní hranici osídlení řeka Křemelná. Výjimkou byla sklářská huť Antygelská nad Vydrou, existující již kolem roku 1523 poblíže obchodní stezky, vedoucí od Luzného přes Horskou Kvildu k Rejštejnu. Jako na ostatních místech Šumavy postupovalo i v této centrální oblasti osídlování od severu, z českého vnitrozemí. Drsné přírodní podmínky ovšem příliš nelákaly české rolníky. Zejména vyšší oblasti Hvozdu byly ve větším rozsahu kolonizovány osadníky ze sousední Falce a Bavorska. Zástavní pánové a později dědiční vlastníci Hvozdu měli pochopitelný zájem na získání co největšího výnosu.ze svých lesních panství. V 17. a 18. století to byly téměř výhradně poplatky a daně od místních obyvatel, zemědělců a sklářů. Na počátku 18.století vedly podobné snahy vrchnosti k rozvoji nových zemědělských usedlostí i sklářských hutí na dosud liduprázdných prostorách centrální Šumavy.. Výchozím prostorem hlavní vlny nové kolonizace se stala královácká rychta Stodůlky.
Stará rychta Stodůlky byla rozložena na západním svahu hory Křemelná a nad levým břehem stejnojmenného potoka. Původně měl v tomto prostoru sedlák Šimon, asi z hartmanické strany Křemelné, stodoly na seno. Postupně se tam trvale usadilo několik zemědělců. Vznikající osada byla v roce 1614 pojmenována „Šimonovy stodoly", v roce 1617 jako Stadlergericht (Stodůlky). Další zemědělci se pak usazovali poněkud dál a po jižním a jihovýchodním úbočí Křemelné tak vznikly osady Přední, Střední a Zadní Paště, tehdy se jim říkalo Waid. Ke staré rychtě Stodůlky patřila i usedlost Babylon, nazvaná tak údajně podle blízkého panského loveckého pavilonu. Zemědělské osídlení pravého břehu Křemelné se objevilo až počátkem 17. století. Byly to Vysoké Lávky na staré Vintířově stezce. V roce 1630 bylo na Stodůlkách uváděno šest usedlostí, na Paštích také šest, na Babylonu čtyři a na Vysokých Lávkách pět. V tomto čase se také objevují prvé náznaky osídlení prostoru pozdější Modravy. Již před rokem 1614 měli pustinu, zvanou MODRA, pronajatu od Kolowratů tři kašperskohorští občané. Pravděpodobně tam pálili dřevěné uhlí. V roce 1614 se o tento kus liduprázdného území ucházeli také tři občané z Rejštejna. Dokonce z toho vznikl spor s kašperskohorskými, přenesený posléze až k císaři. V těchto dobách pravděpodobně vznikly základy pozdější Modravy. Až do konce 18.století to ovšem bylo osídlení nepatrné, v roce 1752 tam jsou uváděny dvě usedlosti, vlastnící dohromady půl strychu louky a 6 ks dobytka. V roce 1757 je uváděno: „Ti na Modravě jsou lovec a rybář." Po roce 1700 se rozvoj osídlení zrychloval. V roce l700 se objevuje prvá zmínka o Glasserwaldu a později je uváděna Rovina a Souš.

V následujícím období pak došlo v tomto prostoru k nevídanému rozvoji nových osad. 13. října 1710 koupilo osm sedláků ze staré rychty Stodůlky kus lesnatého území nad pravým břehem Křemelné a založili obec Sedlo. Vypalo- váním částí koupeného lesa získali posléze asi 85 ha použitelné půdy. Přitom se jim podařilo spálit celý les na zakoupeném kopci. Ten později dostal jméno Spálená hora. Říkalo se potom, že les vypálili proto, že v něm žilo množství zmijí. Po osmi letech, v roce1734 uvádí zpráva rektifikační komise, že prvých pět zemědělců si již postavilo své usedlosti . Každý tehdy měl jednu krávu nebo alespoň kozu. V roce 1752 již každý osadník choval osm kusů hovězího dobytka. Osídlení se pak rozšiřovalo po Sedelském vrchu, místně nazývaného Geigenberg, až dolů k Vydře a Stillseifenskému potoku. 17. září 1725 koupil rychty Stodůlky a Stachy od Kolowratů rytíř Karel Richard ze Schmidlinů. Ten v té době nakoupil v Čechách rozsáhlé majetky pouze za vypůjčené peníze. Asi to byla příliš hazardní spekulace, protože již v roce 1726 došlo k jeho bankrotu. Zmizelo při tom přes dva miliony zlatých a krach Schmidlinů způsobil otřes v peněžní soustavě celé země. Karel se dostal do vězení pro dlužníky, kde posléze zemřel.Pán ze Schmidlinů krátce po koupi Králováckých rychet zahájil prodeje pozemků, především v prostoru rychty Stodůlky. 4. června 1726 prodal tři parcely na pravém břehu Křemelné, celkem asi 340 ha, šesti sedlákům. Vznikla tam obec Velký Bor. V roce 1752 tam jsou uváděni pouze čtyři osadníci, každý vlastnil málo přes půl hektaru orné půdy a méně než půl hektaru louky a šest kusů hovězího dobytka. Téhož dne od Schmidlina koupilo dalších devět sedláků asi 200 ha lesa a založili obec Srní (Rehberg). Po velmi krušných začátcích přikoupili o šest roků později ještě dalších asi 520 ha lesa. Les i pastviny byly společné. Pět větších usedlostí mělo po půl ha orné půdy, půl ha luk a šest kusů hovězího dobytka. Zbývající čtyři měli poloviční výměry půdy a stavy dobytka. První osadníci pocházeli z okolních obcí Stodůlky, Paště a Vysoké Lávky. Novou obec založili trochu odlišně od ostatních obcí centrální Šumavy, podél cesty, jako obec řadovou. Po úpadku Schmidlinů zakoupila 13. prosince 1731 v dražbě rychty Stodůlky a Stachy kněžna Eleonora Mansfeldová za velmi nízkou cenu 19500 zlatých. Ve snaze o rychlý finanční zisk z této koupě začala ihned prodávat novým osídlencům větší i menší kusy levně získaného území. Na Stodůlské a Stachovské rychtě začaly vyrůstat nové osady jako houby po dešti. V roce 1732 vznikla na severním úpatí pásma Polední hory osada Gruberg. Mezi jejími prvými 4 osadníky byl i Čech Josef Hanuš. Zakoupili celkem asi 180 ha. Každá usedlost vlastnila posléze půl ha orné půdy, půl ha luk a 4 ks hovězího dobytka. Les měli společný. Na severovýchodním svahu Ždánidel, za Vysokými Lávkami, zakoupili v témže roce 3 další sedláci asi 90 ha lesa a založili osadu Formberg.

Největší obchod uzavřela Eleonora Mansfeldová v říjnu r.1732. Tehdy prodala přes 1000 ha lesa mezi Polomem, Slatinným potokem a Vintířovou stezkou železnorudskému huťmistru Janu Jiřímu Haffenbrädlovi za 2500 zlatých. Haffenbrädl na získaném pozemku postavil sklárnu. Nová sklárna za Vysokými Lávkami byla na vždy českém území a proto jí místní lidé říkali České hutě. Zajímavá je kupní smlouva, uzavřená mezi Haffenbrädlem a Mansfeldovou. Dosti jasně ukazuje ekonomické zájmy vrchnosti na těchto prodejích. Roční daň byla stanovena na 50 zlatých rýnských.Nový majitel byl povinen odebrat ročně z panského pivovaru 30 sudů piva a ke každému sudu ještě čtyři žejdlíky panské kořalky. Pokud by na huti vytočil více, byl povinen i další množství odebrat pouze z vrchnostenského pivovaru. Za odběr piva odjinud mu hrozil trest 30 tolarů za každý sud cizího piva a 4 tolary za pintu cizí kořalky. Veškeré obilí pro potřeby hutě směl odebírat pouze od panského úřadu v Horním Krušci za cenu o 15 krejcarů za strych (to byla objemová míra zhruba 67 kg) vyšší, než obvyklá cena. Měl zakázáno prodávat stavební a palivové dříví i šindele. Pod trestem 50 tolarů měl zcela zakázán lov včetně rybolovu ve třech pstruhových potocích, protékajících koupeným pozemkem. Obyvatelé rychty Stodůlky byli povinni přenechávat Haffenbrädlovi svoji potaš. Pokud by byli přistiženi, že prodávají potaš na jiné hutě, mohl jim ji nový huťmistr zabavit a navíc přestupek ohlásit vrchnostenskému úřadu. Pokud by výrobu potaše zahájila vrchnost, byl povinen ji odebírat přednostně. Nesměl dovolovat ve sklárně pobyt žádným vagabundům, kacířům, zlodějům a jinému - jak tam stálo napsáno - ksindlu, tím méně je na huti zaměstnávat, ale byl povinen takové lidi odehnat. Jinak mu hrozila pokuta 60 tolarů. Mohl pro potřebu svojí huti chovat dobytek, "ale ne mnoho", jak stálo ve smlouvě. Hranice celého pozemku byly vyznačeny hraničními značkami, což byly kříže a trojité vodorovné linie. Jedna z těchto značek způsobila o dvě stě roků později rozruch mezi místními obyvateli. V roce 1932 byl totiž poražen jeden z hraničních buků a rozřezán na palivové dřevo. Při štípání se jeden špalek rozpadl a na obou kusech se uvnitř kmene objevil shodný kříž. Jeden plasticky vystupující, druhý ve formě tmavě hnědé kresby, negativ a pozitiv. Znamení bylo zcela pravidelné. Mělo tvar německého železného kříže s tou změnou, že dolní rameno bylo delší, konce ramen trojúhelníkovitě rozšířené. Bylo vysoké 12,5 cm a široké 7 cm široké. Lidé si tento nevídaný úkaz nedovedli vysvětlit a udělali z toho zázrak. Dosti jich usuzovalo na předzvěst války nebo konce světa. Farář z Českých Hutí chtěl podivný kříž poslat biskupskému úřadu v Budějovicích jako doklad k současnému písemnému hlášení o zázračném úkazu. Nakonec byly oba kusy uloženy u lesního úřadu na Debrníku. Přesně 200 roků předtím bylo do hraničního buku vysekáno pomocí železné raznice toto znamení kříže. Strom potřeboval 76 roků na zakrytí hluboké rány a - jak bylo spočítáno na letokruzích - další 124 roky znamení obrůstal a ukrýval ve svém kmeni.

V roce 1733 vznikly další osady Hůrka, Höhal,Seeberg, Mühlspreng, Zelená Hora, Hrádky, Stillseifen a Winkelweiher, v roce 1734 pak Sonnberg a v roce1747 Kaltenbrunn.Těmito prodeji kněžna Eleonora Mansfeldová ze svého panství získala více peněz, než za kolik ho v roce 1731 koupila Navíc tím vznikl v dosud pustém horském pralese nový pramen, z něhož proudily do vrchnostenské pokladny další hotové peníze za nejrůznější daně a poplatky nových osídlenců i za odběr panského "tekutého chleba". Její syn Jindřich Pavel k tomu 26. září 1749 připojil další 23.000 zlatých. Toho dne totiž prodal rychty Stodůlky a Stachy sklářskému mistru Lorenci Gattermayerovi. Ten pak postavil v prostoru pozdějších Prášil v roce 1752 tři sklárny. První přímo v Prášilech, druhou poněkud hlouběji v lesích, v místech pozdějších Dolních Ždánidel a třetí na Nové Studnici.V roce 1757 přenechal svému zeti Lorenci Schedelbauerovi kus lesa na svahu Jezerního hřbetu k postavení sklárny Grünberské.

Prodeje velkých lesních území Hafenbrädlovi a Gattermayerovi vyvolaly protesty a dlouhé, místy prudké spory mezi novými majiteli a starými sedláky i sousedními sklářskými mistry, především z Javorné. Ti se cítili, větším či menším právem, poškozeni na svých hospodářských zájmech. Sedláci hlavně omezováním možnosti pastvy dobytka, skláři novou konkurencí i omezením možnosti pálení popela na výrobu potaše. Eleonora Mansfeldová, při svém téměř horečném úsilí o co nejrychlejší a největší peněžní výnos ze svého panství, nestihla vždy vzít na vědomí stará nepsaná i psaná práva Králováků z rychty Stodůlky, ale i Hamry (hamerští Králováci zde měli prastará práva pastvy až do prostoru pozdějších Prášil) a rozprodávala novým osídlencům někdy území i práva, za něž jí staří Králováci ze Stodůlek platili do pokladny dříve předepsané daně a poplatky. Podle tehdy platného rozlišení pozemkové držby na půdu dominikální, tj. šlechtickou a rustikální, tj. v držení rychet a jednotlivých sedláků, mohla kolonizovat, nebo jak to sama noblesně označila „prorážet novými osadami cestu pralesem" pouze území dominikální. Tato zásada ale někdy (Souš, Frauentalský les) nebyla respektována. Z toho pak povstaly soudní spory mezi kněžnou Mansfeldovou (později Gattermayerem) na jedné straně a Králováky na straně druhé.

Před koncem 18. století vznikly nad levým břehem Vydry, na jihovýchod- ním úbočí Adamovy hory osady Vchynice a Tetovo. Podnět k jejich založení prý dal tehdejší majitel Prášilského panství hrabě Filip Kinský. Jednotlivé usedlosti ležely podél cesty z Modravy na Rokytu a jejich pozemky tvořily úzké, dlouhé pruhy území od nejvyššího hřebene Adamovy hory až k Vydře. Byla to, s ohledem na vysokou polohu, poměrně dobře prosperující osada.

Nové osady byly přifařeny ke kostelům v Rejštejně a Dobré Vodě. Přibývající obyvatelstvo vyžadovalo školu a kostel. Jelikož se obyvatelé Srní a Sedla nemohli dohodnout o umístění školy, určila krajská komise, že škola pro Sedlo, Srní, Hrádky a Zelenou Horu má být na náklady těchto osad postavena na katastru obce Sedlo. V roce 1787 v ní bylo zahájeno vyučování. V budově byla jedna třída pro žáky a byt pro učitele. Roku 1788 byla císařem Josefem II. povolena stavba kostela. Spory o jeho umístění se opakovaly stejně jako u školy. Po třech krajských komisích byl pro kostel určen pozemek rovněž na katastru obce Sedlo, která jej také darovala církvi na věčné časy. Na tomto pozemku, poblíž školy, byl v roce 1788 postaven dřevěný kostel, který dne 10.srpna 1789 vysvětil sušický děkan Prokop Hauer. Vlastní stavba ale nebyla příliš kvalitní a již v roce 1804 byl položen základní kámen nového kostela. Stavbu řídil zednický mistr Ferdinand Gruber ze Srní. 5.srpna 18O7 vysvětil nový kostel biskup Johann Prokop von Schaftgottsche. Tento den se pak stal dnem slavných poutí, na které přicházeli obyvatelé širokého okolí i krajané, roztroušení po daleké cizině.

Nehledě ke všem sporům bylo samotné místo pro nový kostel zvoleno velmi dobře. U kostela byla postavena v roce 1820 fara, v roce 1836 nová škola. Ta byla dřevěná, jednopatrová. Byla v ní poměrně velká stáj, protože učitel míval pronajato značné množství pozemků. Držel až 12 kusů dobytka, takže byl vlastně i zemědělec. Poblíž kostela byly postupně postaveny dva hostince a vzniklo přirozené centrum obou obcí, tzv. Kostelní domky. Dnešní jádro obce Srní tedy leží na někdejším katastru obce Sedlo. Původní Srní je poněkud stranou současného ruchu, jižně od kostela. Jeho obyvatelům to v dnešní době jistě nevadí. Ale vraťme se ještě zpět do časů, kdy obec vznikala. Po překonání velmi těžkých začátků koupili první osadníci 16.10. 1732 zalesněný vrch zvaný Kruheberg. Užívali ho jako společný les, t zv. Hauswald. Získávali v něm stavební i palivové dříví, pro dobytek podestýlku i krmení. Prostí a pověrčiví lidé v tomto lese postupně pozorovali různé podivuhodné úkazy, zázračná uzdravení nebo nepochopitelnou záchranu před divokou zvěří. Nejprve tam umístili svatý obrázek, v roce 1820 tam postavili prvou kapličku, zasvěcenou Matce Boží. Přicházelo tam mnoho poutníků i prosebníků o pomoc nebo uzdravení. Ti tam začali pokládat svérázné dary ve formě dřevěných plastik, znázorňujících předmět jejich prosby nebo díku. V roce 1860 tam proto byla postavena větší kaple na protější straně cesty. Stavba ale byla nekvalitní, brzy se začaly objevovat ve zdivu trhliny a po sedmi letech musela být kaple uzavřena. Procesí tam chodila stále. V roce 1901 byla zahájena stavba nové, dosti veliké a výstavné kaple. Ta byla pak vysvěcena 8.září 1902. K ní pak chodila vždy 15. srpna velká procesí po mši v kostele na Srní. 14 září 1957 byla tato tzv. „Hauswaldská kaple" jakýmsi armádním ženistou vyhozena do povětří a zcela zničena.

Rozrůstající se obec získala lepší spojení do Sušice v roce1871, kdy byla dokončena nová silnice z Rejštejna na Srní. Po roce 1900 byla zahájena stavba nové silnice za Srní na Velký Bor a Prášily, dokončená pak v roce 1926. Podél ní vznikla na jižním úbočí Spálené hory osada Mosau. 18. září 1948 vyhořela, snad byl požár kýmsi založen. Na starých základech pak byla řada domků obnovena.

V roce 1798 koupil celé Prášilské panství s rychtami Stodůlky a Stachy kníže Josef Schwarzenberg. Nový majitel dával přednost těžbě a prodeji dřeva do vnitrozemí před jeho využíváním místními sklárnami. V letech 1799 - 1800 dal postavit Tetovský plavební kanál, zvaný také Kaltenbrunnský. Vyřešil tím problém plávky dřeva z rozsáhlých lesních ploch mezi Jezerním hřbetem a Mokrůvkami, kterou do té doby znemožňovalo balvanovité korytoVydry pod Antyglem. Ihned byly zahájeny těžby a plávka dříví kanálem do Otavy a pak dále po Vltavě do Prahy. K této činnosti bylo ale zapotřebí mnoha lidí, proto začaly podél kanálu vyrůstat nové dřevařské osady, např. Seckerberg, Preis-leiten, nové chalupy dřevařů na Rokytě a Schätzově myti. Během několika desetiletí tak došlo k velkému rozvoji osídlení v pralesní oblasti mezi pravým břehem Křemelné a levým břehem Vydry.
Již kolem poloviny 18. století z toho nastaly rychtáři původní rychty Stodůlky Wilibaldu Hofmannovi velké potíže při výkonu jeho funkce. Byl to tehdy už starý člověk a navíc vážně nemocný, měl tuberkulosu. Požádal proto svoji vrchnost, kněžnu Mansfeldovou, o ustavení druhého rychtáře pro nové osady. Ta potom jmenovala pomocným rychtářem Adama Joachymsthalera s tím, že bude podléhat rychtáři ze Stodůlek. Novým osadám se začalo říkat Stodůlský Podíl. Toto pojmenování se pak v pozoruhodném tvaru "Stodůlský Podíl - I díl" udrželo až do 20.3. 1934, kdy bylo úředně změněno na dnešní název Srní. V roce 1864 uvedl sušický starosta dr. Gabriel ve svém místopisu králováckých rychet na původní rychtě Stodůlky části: Stodůlky - ves, Přední, Střední a Zadní Waid, Staré hutě, Velký a Malý Babylon, Wunderbach, Ebenwies, Holzschlag a Bergl, Souš, Pustina, Rovina, Glaserwald, Haidl, Höhal, Holzschlag, Hůrky, Vysoké Lávky, Zadní domky,Stodůlský Sonnberg, Scherlův dvůr, Weberovy domky a Filzhäuser. V uvedených 25 osadách bylo 211 usedlostí, 5 mlýnů, 3 pily a asi 1800 obyvatel. Na rychtě Stodůlský Podíl byly části Sedlo, Srní, Thalhäuser, Dolní, Prostřední a Horní Hrádky, Antygl, Modravské domky,Kaltenbrunn, Pfilzer, Grünberg, Velký Bor, Mühlspreng, Seeberg, Sonnberg, Gruberg, Formberg a České hutě na Hůrce. Celkem asi 200 usedlostí, 5 mlýnů a pil, hamr a zhruba 1600 obyvatel.
V našem vyprávění stačilo k vytvoření těchto nových osad několik málo okamžiků. Skutečnost nebyla zdaleka tak jednoduchá. Noví osadníci si své nové domovy museli sami vybudovat od pokácení stromů, výroby stavebního dříví, vlastní stavby usedlosti až po vybavení nábytkem a hospodářským nářadím. Potřebné řemeslné dovednosti a znalosti byly pro ně samozřejmou podmínkou existence v tomto prostředí. Mnohem obtížnější bylo získání zemědělské půdy. Té prales nabízel minimálně. Osadníci proto využívali ploch, odlesněných dříve provozem uhlířů a především skláren. V oblasti Stodůlek bylo ovšem těchto možností nepatrně a zemědělskou půdu bylo nutno získat přímo z pralesa. Případ Spálené hory napovídá, jaké metody užívali. Ale odstraněním lesního porostu práce zdaleka nekončila. Bylo nutno odstranit kameny a balvany, odvodnit zamokřená místa. Byla to tvrdá práce pro několik generací. Rozsáhlé kamenné hráze na Horních Hrádkách, Kaltenbrunnu, Zelené hoře, Formbergu, Dolních i Horních Ždánidlech, a vlastně po celé Šumavě nám dodnes připomínají pracovitost, skromnost a vytrvalost těchto lidí. Pro nesmírně obtížné získávání zemědělské půdy a drsné klimatické podmínky se zdejší sedláci věnovali především chovu hovězího dobytka. Obilnářství bylo velmi nespolehlivé. Pokud to podmínky dovolovaly, pěstovali trochu žita a ovsa, z dalších polních plodin pak zelí, brambory a také len, kterému se ve vlhkém podnebí dařilo. Jeho produkce byla na Šumavě velmi rozšířena a zanikla teprve zahájením dovozu levné zámořské bavlny. Pro pěstování dobytka zde byly podmínky dobré. Králováci měli od nepaměti nepsaná a později písemně potvrzená práva pastvy dobytka ve vrchnostenských lesích. To jim umožňovalo chovat mnohem více kusů, než kolik odpovídalo výměrám jejich polí a luk. Mléko v různých úpravách bylo jednou ze základních složek jejich stravy. V obilí byli někde soběstační, většinou bylo ale nutno do vyšších poloh, tedy i do oblasti, o níž si povídáme, obilí dovážet z obcí v sousedním českém vnitrozemí..

Rychlému růstu počtu obyvatel zdaleka neodpovídal růst výměry země- dělské půdy. Statky se v naprosté většině nerozdělovaly mezi sourozence. Dědil většinou až nejmladší syn a jeho starší sourozenci dostávali většinou nevelké naturální a peněžní podíly. Pokud chtěli hospodařit na své vlastní usedlosti, museli si ji buď postavit, což nebylo s ohledem na nedostatek země- dělské půdy nijak jednoduché, nebo se na nějaký statek přiženit nebo přivdat. Pokud se to nepodařilo, stávali se z nich podruzi. Byli to vlastně námezdní pracovníci, často na rodném statku, žijící v samostatné podružské chalupě. Měli přidělen malý kousek půdy a mohli si držet 1 - 2 kravičky. Půdu si často opatřovali zřizováním lesních mýtí na pozemcích příslušného statku. Přivydě- lávali si také domáckou výrobou např. dřeváků, šindelů, pletením košíků a pod. Postupným rozvojem těžby a plavení dřeva se těmto pracem věnovali nejen muži, ale celé rodiny včetně starších dětí. Po roce 1826 zavedl František Bienert, zvaný místně „Hamburčan", na Modravě výrobu prkének z rezonančního dřeva a neobyčejně úspěšný rozvoj tohoto podnikání přinesl ve své době několik desítek pracovních příležitostí, což bylo na místní poměry významné. V samotném Srní byla vedle obvyklé domácké výroby šindelů, dřeváků dřevěného drátu a dalších druhů, rozšířena výroba leštěných dřevěných krabiček na tzv. švédské zápalky a soustružených dřevěných dóz. Vyráběl je místní soustružník Alois Hofmann.
Stále obtížnější hospodářská situace bezzemků vyústila již na počátku 19. století ve vystěhovalectví do Bukoviny, Haliče a Banátu, postupem času až do Severní i Jižní Ameriky. Zvláště z rychty Stodůlský Podíl odešlo mnoho rodin.

Největší hospodářské oživení v okolí Srní přinesla přírodní katastrofa. Po větrných polomech v roce 1868 a hlavně pak v říjnu 1870 došlo k rozmnožení kůrovce a následné kůrovcové kalamitě. Rozsah vlastních polomů nebyl podle dnešních měřítek nijak veliký. V té době bylo totiž už delší dobu vykáceno a Tetovským kanálem odplaveno dříví z podstatných ploch původních lesů v revírech nad kanálem a také v dosahu plavebních systémů Modravského a Roklanského potoka. Opakovaný nárůst kalamitního dřeva a jeho včasné nezpracování však přinesl ohromné rozmnožení kůrovce. Ten postupně napadl nejen polomy, ale i okolní zdravé porosty. Pro záchranu dřeva bylo nezbytné rychle vytěžit napadené i zdravé stromy. Nastal onen známý broučkový ráj, kdy umírající lesy Šumavy přinášely místním lidem nečekanou možnost obživy, a to do té doby nezvykle vysokými, relativně samozřejmě, příjmy. Vydělávali bezzemci při kácení a plavení dříví, sedláci při odvozu dlouhého dříví k Čeňkově pile nebo k vazištím vorů na Paulině louce či u Radešova. Nejen to. Obrovské množství dřevní hmoty umožnilo rozvoj malých provozů, zvaných zde "továrny", vyrábějící miliony cívek na nitě nebo zátek do pivních sudů. Tyto dílny byly na př. na Hamerském potoce pod Horskou Kvildou. Pro odvoz dřeva byly zlepšovány cesty, a to jak místní, tak i do vnitrozemí. Brzy začaly holoseče zarůstat maliním, borůvkami a brusinkami a rozvinul se rozsáhlý obchod s těmito plodinami. V okolí Srní, na svazích Jezerního hřbetu a Polední hory i nad levým břehem Vydry vznikaly polopěstované brusinkové plantáže a v blízkých Hartmanicích pak rušná brusinková a borůvková burza. Byla to horečná doba, kdy dosud velmi konzervativně žijící lidé náhle ochutnali do té doby vzácné hotové peníze a začali je nejednou bezstarostně utrácet a zvykat si na nový, relativně sladký život. Když byla po několika letech kalamita zlikvidována, byli velice zaskočeni koncem tohoto broučkového ráje. Celkem lehce proto někteří místní sedláci podlehli nabídkám mazaných agentů velkých obchodníků se dřevem a začali uzavírat neuvážené smlouvy na dodávky dřeva z vlastních lesů. Bylo to něco do té doby neslýchaného. Vlastní les byl "na Královském" vždy nedotknutelným základem majetku a jistoty každého sedláka. Dřevo pro vlastní potřebu raději kupovali z okolních vrchnostenských lesů. Kácení vlastního lesa bylo považováno za porušení tradičních zvyklostí. Takovému sedlákovi nikdo nechtěl půjčit peníze nebo na jeho statek provdat svoji dceru. A teď najednou začali mnozí své lesy doslova likvidovat. Agenti obchodníků s dřevem jim nejdříve do nebes vychválili dřevní bohatství jejich lesa a pak s nimi uzavřeli smlouvy na dodávku v objemu, jaký sedlák v lese ani neměl. Nesplnění pak bylo těžce pokutováno. Nejeden sedlák tak přišel v lepším případě o svůj les, někdy však úplně na mizinu. Takto postižení lidé pak často rozmnožili řady vystěhovalců Zánikem lesů staré Šumavy tak zanikl i tradiční svět místních lidí, svět starobylých hospodářských zvyklostí a přísných životních mravů a přišly nové časy se vším všudy.

V roce 1870 byl na Srní zřízen poštovní úřad. Doručování do té doby obstarával jednou týdně obecní posel z Kašperských Hor. Prvým poštmistrem byl hostinský a obchodník Franz Weber. V roce 1883 byla do Srní přeložena z Modravy četnická stanice. Posádku tvořil jeden četník. Teprve od roku 1918 byl stav zvýšen na tři muže. V roce 1906 byla na Srní založena pobočka peněžního ústavu Reifeisen. Hasičský sbor v Srní a Vchynicích vznikl v roce 1908.. V roce 1912 byla zde umístěna úřadovna finanční stráže se dvěma muži, od roku 1921 posílená na pět mužů. Prodejna konzumního družstva zahájila provoz 1.dubna 1914. Česká škola zahájila vyučování 1. září 1925.

Na Srní a v jeho okolí se odehrávaly mnohé příběhy z románů a povídek Karla Klostermanna, líčící mj. i období broučkového ráje. Na Dolních a Horních Hrádkách také žily rodiny velmi rozvětveného rodu Klostermannů. Spisovatelův dědeček, Josef Klostermann, hospodařil na jednom z největších dvorů Stodůlského Podílu, na Wurmbauerhofu. Tento dvůr stával nad pravým břehem Stillseifenského potoka, napravo od silnice ze Srní na Modravu, poblíž dnešního penzionu ZVONEČEK. Také budova tohoto penzionu patřila původně k objektům Wurmbauerhofu, stejně jako sousední dvě rekreační chalupy. Na Wurmbauerhofu se rovněž narodil spisovatelův otec dr. Josef Klostermann jako nejmladší z deseti sourozenců. Jeho nejstarší sestra a spisovatelova nezapomenutelná tetička hospodařila na Horních Hrádkách. Vdala se za chudého dřevorubce a žila s ním původně na Kaltenbrunnu. Tam se jim také narodilo šest synů a šest dcer. V roce 1845 koupili na Horních Hrádkách bývalou myslivnu, jediný kamenný dům v osadě. Dům po odsunu v roce 1946 téměř zanikl. Pak se jej ujala Prefa Hýskov. Na Kamenný dům jezdíval spisovatel Karel Klostermann v době studií ke své tetičce Terezii Schulhauserové na prázdniny, tam získal svůj celoživotní vztah k Šumavě, přírodě i lidem. Všude v okolí měl příbuzné, strýce a tetičky, bratrance a sestřenice. Byly to na příklad rodiny Weber, Harant, Winkelbauer, Häusler, Kreissl a vzdáleněji i Hasenkopf, Schuster, Joachymsthaler a snad ještě jiní. Spisovatelova sestřenice Cecilie, dcera jeho strýce Kašpara Klostermanna, se provdala za pana Häuslera do mlýna na Stillseifenském potoce. Dům stojí dodnes a je obydlen. Najdete ho nad levým břehem potoka pod Srním vlevo od cesty na Modravu. Karel Klostermann, již jako učitel plzeňské německé reálky a začínající spisovatel, chodíval k Häuslerům na návštěvy, zejména na výborné pečené pstruhy, a poslouchal dlouhá vyprávění pana Häuslera. Z nich pak čerpal náměty pro řadu svých literárních prací. Při cestě ze Srní na Sedlo je na pravé straně, těsně pod lesem známá šumavská chalupa s věžičkou, na níž bývala umístěna spisovatelova pamětní deska. Usedlost je v různých průvodcích i článcích o Šumavě stále dokola označována za starou Klostermannovskou rychtu (starý Josef Klostermann-Wurmbauer i jeho syn Václav byli skutečně svého času rychtáři Stodůlského Podílu, rychtářovali ovšem na svém Wurmbauerhofu) nebo kamenný dům spisovatelovy tetičky. Je to ve skutečnosti statek Jana Pauknera, po chalupě Martina - Hanzla, potomka jednoho z devíti zakladatelů Srní. Na tento statek kupodivu spisovatel nechodil. Zato často pobýval u sedláka Beera. Jeho statek stával až do konce války mezi statkem Pauknerovým a Srním, nalevo od cesty na Sedlo. Dnes nám ho tam připomene jenom kopřivami zarostlý pahrbek v louce, asi 50 m od cesty. V čase, kdy Beerův syn studoval v Plzni, bydlel v podnájmu u spisovatele. Ten si Beerových velmi vážil. Ve svém závažném románu Kam spějí děti, jakési kronice jedné části Klostermannovic rodu, umístil do děje i jejich rodinu.

Široké okolí Srní je oživováno životními osudy, většinou reálných postav Klostermannových povídek a románů. Na Puchingerově dvoře vzpomeneme osudy Podhamerského sedláka i vzrušené období Ráje šumavského, u zbytků Hauswaldské kaple mj. i trpký osud Anežky, na Horních Hrádkách osudy nezapomenutelné spisovatelovy tetičky a jejích dětí, u Wastalhofu nad Vydrou vytrvalost jeho zakladatele, zmiňovaného spisovatelem. Na Wastalhofu ovšem vzpomeneme i jeho posledního majitele, nezapomenutelného Václava Křížka, který zde až do své smrti dlouhá léta žil a péči, ochraně i popularizaci Šumavy věnoval všechnu svoji energii. Přišel sem po roce 1945 jako mladý skaut z vnitrozemí, z Berounska, ale před Pánembohem to byl věrný a spravedlivý Šumavák.

Z historie kraje kolem Srní jsme vzali do ruky pouze několik malých střípků. Někomu nic neřeknou, jinému pomohou hlouběji porozumět obrazu zdejší krajiny. Převratné události druhé poloviny našeho století změnily krutě její tvář. Z původních dvacetipěti osad Stodůlek zůstala pouze jedna usedlost na Babylonu a druhá na Pustině, zachovaná zásluhou známého hartmanického lékaře dr. Kostroucha. Všechno ostatní bylo smeteno s povrchu zemského. Jen o málo lépe dopadlo okolí Srní. Není na místě nostalgie ani bláhové sny o obnovení všeho zaniklého. Neměla by ale zaniknout památka na generace skromných, pracovitých a poctivých lidí, kteří v minulosti dokázali v tomto krásném, ale drsném kraji založit své domovy a žít. Pokusme se alespoň porozumět posledním zbytkům stop jejich života ve zdejší krajině. Rozeznáme-li dnes i v budoucnu v tajemném a krásném hlasu Šumavy i ozvěnu jejich osudů, stane se nám Šumava ještě mnohem bližší.

© Pavel Nedvěd

zpět