Králováci


V každém turistickém průvodci Šumavou najdeme zmínku o Královácích, obyvatelích Šumavy mezi Svatou Kateřinou a Stachami. Dočteme se, že jejich posláním byla ochrana hranice českého státu. Za to byli osvobozeni od robot, daní i vojenské služby a poddáni pouze panovníkovi. Jako strážný lid jsou přirovnáváni k Chodům.

Můžeme ale proti proudu času projít mnohá staletí a o výkonu takové strážní služby Králováků - na rozdíl od Chodů - nenajdeme žádnou zmínku. Povědomí strážní služby má snad původ v nejstarších dějinách českého státu, v dobách Břetislava I., nebo ještě dříve, v období vzniku hradské soustavy, kdy řada okrajových oblastí vznikajícího Přemyslovského státu byla osazována branným lidem. V prostoru Šumavy tyto oblasti ležely, s výjimkou Chodska, na severním, tedy vnitrozemském okraji území pozdějších králováckých rychet. Strážní službu zde naznačuje několik jmen míst, ležících většinou na starých obchodních stezkách, např. Strážov na Bavorské neboli Výšinné stezce, Nuzerovská a Volšovská stráž na cestě Hartmanické, nebo vrch Stráž za Kvildou na cestě Kašperskohorské. Samotní Králováci v nepřetržitých sporech s vrchností používali všechny možné argumenty, svědčící v jejich prospěch, nikdy však neargumentovali výkonem strážní služby.
Šumavští Králováci nebyli strážný lid. Kolonizace jejich oblasti začala pravděpodobně počátkem 13.století, kdy se přesněji nevymezené území českého hraničního Hvozdu dostalo jako věno Přemyslovských dcer do rukou bavorského rodu Bogenů (Svatava-Luitgarda, Ludmila). V každém případě tehdy panovaly mezi Přemyslovci a Němci dobré vztahy. Strážní služba v tomto prostoru tedy nebyla potřebná. Proto také v nejstarších dobách osidlování pozdější královácké oblasti neměli kolonisté žádná psaná práva na rozdíl od sousedních Chodů u Domažlic. Osídlení také bylo zaměřováno nejdříve na využití železné rudy v údolí Železnorudském a rýžování zlata na horní Otavě. Pokud se zde objevilo i osídlení zemědělské, bylo pravděpodobně zcela minimální.
Po roce l273, kdy se oblast opět vrátila z bavorského držení k České zemi, tvořila zcela postačující ochranu sama horská, pralesní a močálovitá krajina, z bavorské strany těžce přístupná. Nebyla tedy vhodným nástupem vojsk nějakého nepřítele. Počáteční velice řídké osídlení, hodiny cesty od hranic ležící lesní samoty, nebyly lákadlem pro loupežné přepady. Na východ od průsmyku Všerubského také nedošlo až do konce 17.století k žádnému vojenskému střetnutí, vyjma bitvy s Křižáky u Nýrska (1467), které se ale žádný královácký lid nezúčastnil. Pokud došlo v letech 1040-41 k nepotvrzenému průchodu vojsk Jindřicha III. proti Břetislavovi I. po Vintířově stezce, odehrálo se to v době, kdy ještě Králováci v prostoru jejich pozdějších rychet neexistovali.
Přesto tito lidé žili dlouhá staletí ve značně odlišném právním postavení než jejich sousedé v českém vnitrozemí. Hraniční Hvozd byl v nejstarších dobách majetkem panovníka. Od druhé poloviny 13. století byla oblast mezi Vimperkem a zemskou branou u Domažlic dávána v zástavu panovníkovým oblíbencům, později věřitelům. Zástavní pánové nebyli majiteli panství, tím zůstával panovník, patřily jim ale výnosy z propůjčeného panství. "Královští" zůstávali i obyvatelé, ke svým zástavním pánům měli jen různé povinnosti, především daňové.
Tento vztah se v ekonomických vztazích v podstatě nezměnil ani po roce 1640, kdy byly královácké rychty prodány do dědičného vlastnictví šlechty. Opravdu odlišné právní postavení Králováků ve srovnání se situací poddaných ve vnitrozemí tedy nutno hledat jinde, než v romantickém poslání ostrahy zemské hranice. Pravděpodobnější se zdá být vliv tzv. německého čili emfyteutického práva, podle něhož se v Čechách usazovali cizí, převážně němečtí kolonisté již od 13. století. Podle tohoto práva dostával osadník dědičné právo na užívání přidělené půdy, která zůstávala i nadále ve vlastnictví feudála, tj. pozemkové vrchnosti. Osadník se nestal ani majitelem, ani nájemcem, ale pouze dědičným uživatelem půdy. Měl ale právo na prodej své usedlosti. V takovém případě se současně převádělo užívací právo včetně všech poplatků na nového uživatele. Nemohl jím ovšem být nějaký jiný feudál. Pozemkové vrchnosti příliš nezáleželo na tom, od koho bude dostávat poplatky. Při dědění bylo uznáváno právo volného nakládání pouze v mužské linii. Emfyteutický vztah vznikal na základě smlouvy. Osadník zaplatil stanovenou sumu peněz jako tzv. podací a ve smlouvě se dále zavázal platit trvale stanovené roční poplatky, tzv. úrok., většinou ve dvou pololetních splátkách..Smlouva stanovila, že neplatič ztrácí nárok na další užívání půdy. Pozemková vrchnost se již ve 13.století přeorientovala na tzv. peněžní rentu, což byly právě ty stálé poplatky poddaných. Také osadníci podle emfyteutického práva byli poddaní. Vrchnost tím přenesla na poddané starost o tvorbu peněžní renty. Byla to pozitivní změna předchozích poměrů, kdy od poddaných pozemková vrchnost vyžadovala vlastně převážně jen jejich práci, robotu. Přechodem na peněžní rentu měl zemědělec nejen starost o získání hotových peněz na její zaplacení vrchnosti, ale současně i o maximální výsledky své práce, aby mu totiž ještě zbyly nějaké peníze pro vlastní potřebu. Tato nová možnost podstatně zvýšila zájem poddaných na výsledcích vlastního hospodaření a mimo jiné podnítila rozvinutí trhu.
Zájem o získání peněžní renty měli pochopitelně také zástavní pánové, později dědiční vlastníci lesních panství ve Hvozdu, tedy na Šumavě. Bez této renty, závislé výlučně na existenci poddaných, přesněji řečeno poplatků, jim jejich pralesní horská panství ještě v průběhu 17. Století nenabízela jiný zdroj hotových peněz, alespoň ne zdroj významnější. Podporovali tedy kolonizaci vnitřních oblastí Šumavy poskytováním různých práv a svobod přicházejícím novým osadníkům. Věděli, že bez povolení pastvy dobytka nebo volného odběru dříví ve vrchnostenských lesích by sedláci v nelehkých podmínkách pralesní horské oblasti prostě nemohli existovat. To vše by ještě asi nestačilo k vytvoření tak svérázného správního celku, v jaký se postupně královácké rychty rozvinuly. Byla zde ještě skutečnost, že v celé oblasti králováckých rychet byli všichni sedláci usazeni ve stejných právních podmínkách, které jim poskytovaly větší práva a svobody, než jaké měli poddaní ve vnitrozemí. Králováci si to jistě - alespoň podvědomě - uvědomovali, protože později na prvou snahu svého tehdejšího zástavního pána, hraběte Zdeňka Kolowrata o proniknutí jeho vrchnostenských statků na území králováckých rychet odpověděli neobyčejně energickým a nakonec úspěšným odporem, soudním i fyzickým.
Králováci ve Hvozdu byli často označováni jako „svobodníci“. Skuteční SVOBODNÍCI byli podle českého práva vlastníci většinou nepříliš rozsáhlých selských majetků, kteří nebyli poddáni vrchnosti zástavní nebo ochranné, ale pouze panovníkovi a jeho úřadům. Byli na Českých Stavech zcela nezávislí. V dávné minulosti jich bylo mnoho a jejich původ je snad možno odvodit od staročeských vladyků a zemanů. Jako stav jsou uváděni již ve 13.století. Podléhali jen zemskému právu, soudu České Komory a zemským a krajským úřadům. Jejich majetky byly zaznamenávány v zemských deskách. Měli právo na vlastní poddané a byly jim přiznány i některé pravomoci na jejich zboží. Důležitá pro ně byla jejich práva ekonomická, právo várečné, mlynářské nebo šenkovní. Značný počet těchto skutečných svobodníků byl usazen na severním okraji královského Hvozdu. Byli to majitelé drobných panství, vzniklých většinou více či méně legálním oddělením území od původního královského území.Tato Zboží byla zapsána v zemských deskách, majitelé byli často příslušníci drobné šlechty. Tito pánové postupně získávali vliv i na státní správu celého kraje. Až do nástupu vlády Josefa II. neměl velice rozsáhlý Prácheňský kraj stálé správní sídlo ani úředníky a výkon státní správy střídavě vykonávali příslušníci drobné šlechty. Krajský úřad se tak dosti často stěhoval z jednoho zámečku na druhý, ne vždy se všemi úředními spisy. Ty nejednou skončily jako starý papír v rukou židovských „sběrných surovin“.
Tato drobná šlechta, většinou rytířové, vedla často okázalý způsob života bez zřetele na skutečnost, že vlastní výnos jejich majetku na to nestačil. O své hospodářství se příliš nestarali a ponechávali je na starosti správcům. Značnou část roku trávili ve velkých městech. Ve společnosti se snažili v čele se svými manželkami udržet krok s opravdu bohatými šlechtici a nedbali, že to je nad jejich skutečné finanční možnosti. Tomuto hospodaření daly závěrečnou ránu následky napoleonských válek. Tehdy došlo k velkému poklesu ceny ovčí vlny, která byla velmi významným zdrojem peněžních výnosů jejich panství. Mnoha po krk zadluženým pánům pak nezbývalo nic jiného, než rozprodej značných částí svých panství majetnějším poddaným, či prodej celých panství finančně silným obchodníkům, měšťanům nebo úředníkům. Napoleonské války na přelomu 18. a 19.století přinesly většině lidí velké utrpení a škody, ale, jak už je to na světě zařízeno, řadě jiných přinesly až nesmírné bohatství. Především mnoha „dvorním dodavatelům“ čehokoliv pro potřeby eráru. Tito noví boháči začali výhodně nakupovat drobná panství zchudlé šlechty. Ne všichni ovšem hodlali opravdu hospodařit. Mnohá panství tak měnila majitele v rych- lém sledu. Postupem doby se ale na většině panství nebo velkostatků prosadili opravdoví hospodáři. Jejich potomci pak založili různé hospodářské spolky a zasloužili se o to, že na Šumavě byla pěstována vynikající plemena dobytka a klimatickým podmínkám odpovídající druhy obilí i brambor.
S králováckými rychtami sousedila panství či velkostatky Kout, Bystiřice, Dešenice, Týnec, Čachrov, Dlouhá Ves, Kašperské Hory, Velhartice, Zdíkov, Pajrek, Loučim, Chlístov, Mlázovy, Boříkov, Tajanov, Malonice, Nemilkov, Kolínec, Kuňkovice, Svinná, Horní Staňkov, Maršovice, Přestanice, Libětice, Svojšice, Štěpanice, Žíkov, Strunkov, Kněžice, Chamutice, Kojšice, Dolní a Horní Krušec, Palvínov, Vatětice, Horní a Dolní Těšov, Chlum, Loučová, Volšovy, Albrechtice, Podmokly, Čkyně, Kundratice, Dobrá Voda a ještě asi další. Jména některých majitelů uvedených panství nebo velkostatků mají nejednou přímou souvislost s historií králováckých rychet, např. Abel?, Adler, dr.Gabriel, Haffenbrädl, Herbst, Lötz, Müller, Šebesta, Veith, Wimmer, Ziegler.


Králováckou oblast českého Hraničního Hvozdu držela od roku 1273 postupně řada šlechtických rodů: Janovičtí, Guttenštejnové, Lobkowicové, Kolowratové, Huerta, Mansfeldové, Kinský, Palm-Guldenfingen, Schwarzen- bergové i Hohenzollern. Až do konce 17. století urychlovali přirozený směr osidlování z české strany, tj. ze severu, získáváním nových osadníků také z jihu, z Německa. Tak postupně docházelo ke zvyšování počtu německy mluvících obyva- tel. Značnou roli v poněmčování sehrála i těžba drahých kovů, především zlata v okolí Rejštejna, Kašperských Hor a Hartmanic. Po husitských válkách a následné neklidné době do konce 15. stol. byla oblast od domažlické zemské brány až hluboko do vnitrozemí válečnými událostmi strašně zpustošena a vylidněna. Po uklidnění na počátku 16. století zahájila vrchnost, např. Kotzové na Bystřici u Nýrska, nebo Vrábští na Dešenicích, nábor nových osadníků převážně ze sousední Falce, kde mimochodem bývala stará česká léna. Tím došlo k výraznému poněmčení i dříve českých obcí, např. Dešenic, i oblastí pozdějších králováckých rychet Svatá Kateřina, Hamry a Hojsova Stráž. Zájem vrchnosti o zvýšení finančního výnosu panství byl vyjádřen podporou sklářství, někde i železářství. Především sklářství se svojí ohromnou spotřebou dřeva a tím i odlesňováním rozsáhlých pralesních ploch umožnilo následné zemědělské osídlení dalších oblastí uvnitř Hvozdu. Skláři i noví sedláci byli většinou Němci. Jistě nešlo o záměrnou germanizaci, vždyť zástavní pánové a okolní drobná šlechta byli převážně Češi. Důvodem bylo spíše to, že v českém vnitrozemí nebylo po válečných hrůzách lidí nazbyt, navíc byli v tělesném poddanství své vrchnosti, takže nábor z cizích panství nepřicházel v úvahu a z vlastních panství zástavních pánů neměl smysl, protože by tam získaní osadníci chyběli.
Další vlna německého osídlení, silnější než předešlá, nastala po skončení třicetileté války. Ale byl zde ještě další důvod, proč se zde usazovali především Němci z Bavorska a Falce. V horských lesních oblastech byl základní formou hospodaření chov dobytka, zatímco obilnářství bylo s ohledem na klimatické podmínky velmi nespolehlivé, někde prakticky nemožné. A takový lesní typ hospodaření vyhovoval daleko více germánskému sedlákovi než slovanskému rolníkovi. Ať už míra různých příčin byla jakákoliv, výsledkem bylo převážně německé osídlení většiny území Králováků. Výjimku tvořila rychta Stachy, kde naopak od nepaměti převládali česky mluvící Králováci. Tato rychta byla od Bavorska oddělena dosti širokým pásem močálovitého a hornatého pralesa, zatímco na severu bezprostředně sousedila se zemědělskou oblastí jižních Čech, oblastí s prastarou historií slovanského osídlení.
Sousedství dávného slovanského osídlení se projevovalo i na rychtě Kochánovské. Ve směru od prastarých českých obcí Strážov, Hlavňovice, Petrovice a Velhartice přicházeli osídlenci Michal Bláha, Matěj Žežulka, Filip Stach, Pavel Stach i Martin Čech, uvádění zde v nejstarších Urbářích z r. 1617 a 1630. Všichni Králováci se ale považovali za obyvatele českého království, lva měli ve svém znaku a nezajímalo je, jakým kdo z nich mluví jazykem. Postavili se např. na stranu Českých Stavů v povstání proti císaři. Národnostní uvědomění a z toho bohužel zákonitě plynoucí národnostní nesnášenlivost k nim byly zaneseny odjinud, ze severu i jihu, mnohem později, na konci 19. století a pak nejvíce po nástupu fašismu v sousedním Německu. Ale to už ne- byli Králováci. Ti staří žili ve svém Waldhvozdu bez rozdělovací čárky a kromě své práce se starali především o to, aby jim vrchnost neztrpčovala jejich těžký život.

Vývojem osídlení Královského Hvozdu zde vzniklo osm králováckých rychet: Svatá Kateřina, Hamry, Hojsova Stráž, Javorná, Kochánov, Zhůří, Stodůlky a Stachy. První písemná zmínka o nich je v předávací smlouvě mezi Zdeňkem Kolowratem a jeho matkou Judit Kolowratovou z 25. srpna 1614. Pro přesnost uveďme, že z rychty Stodůlky se později, rozvojem nových osad v prvé polovině 18. století vytvořila další rychta, zvaná někdy Nová, úředně rychta Stodůlský Podíl. Královácké rychty neměly podobu vnitrozemských vesnic. Byly to obce samostatných lesních dvorů, stojících odděleně uprostřed svých - často velice rozsáhlých pozemků, převážně lesů. V obec, rychtu, je spojovalo většinou společné údolí. Výjimkou byla rychta Zhůří, která jediná připomínala vesnici ve vnitrozemí. Toto plošné uspořádání vyplývalo logicky z odlišného způsobu hospodaření. Klimatické podmínky odlehlé horské pralesní oblasti, nedostatek odlesněných ploch a naproti tomu ohromné rozlohy lesů, měly určující vliv na formy jejich hospodářství. Králováci se moudře přizpůsobili přírodním podmínkám. Ty nebyly příznivé rozvoji obilnářství, zato poskytovaly dobrou možnost chovu dobytka. Základem existence sedláka ve Hvozdu tedy nebylo pole, ale les. Ten jim poskytoval téměř vše, co potřebovali ke svému životu: dříví na stavbu, topení, svícení i potřeby pro domácnost a celé hospodářství, pastvu a krmení pro dobytek, lesní zvěř a plodiny pro obživu. Ve vlhkém vzduchu se dobře dařilo lnu, ovce poskytovaly vlnu. Hotové peníze získávali Králováci především za dobytek a převařené máslo. Pěstování obilí a dokonce i brambor bylo v řadě míst nespolehlivé. Většinou, snad s výjimkou mimořádně neúrodných roků, stačilo pro skrovnou obživu sedláků. Rozvoj sklářství a růst počtu obyvatel s tím spojený si ale vynutil dovoz obilí z vnitrozemí.
Šumavský lesní dvůr byl tedy téměř soběstačný, podmínkou ovšem byla možnost využívání okolních vrchnostenských lesů k pasení dobytka a odběru dřeva pro vlastní potřebu a současně minimální zatížení daněmi a poplatky. Velmi těžká a málo produktivní práce, potřebná pro uhájení vlastní existence, objektivně vylučovala zatížení robotními povinnostmi pro vrchnost. Ta měla o osídlení svých pralesních panství zájem, protože bez poplatků od sedláků, uhlířů, smolařů, hamerníků a sklářů byla jejich panství "zcela neužitečnou, mrtvou věcí bez ceny" - jak se píše v jednom hodnocení zástavního panství Hvozd z roku 1640. K využívání lesů pro přímý prodej dřeva do vnitrozemí došlo v oblasti Králováků prakticky až na přelomu 18. a 19. století.
Sedláci tedy využívali v nejstarších dobách všechny možnosti okolní přírody k uhájení své existence a vrchnost jim to za minimální poplatky a daně umožňovala. Královácká práva byla zprvu nepsaná. Vedle užívání lesa pro odběr dříví k vlastní potřebě měli právo na pasení svého dobytka ve vrchnos- tenských lesích, v určitém rozsahu i právo lovu a jednotlivě ještě řadu dalších naturálních práv, např. sběr smoly, provoz mlýna nebo pily a další. Měli i řadu osobních práv. Mohli se svobodně stěhovat, prodávat a kupovat statky, byli osvobozeni od vojenské služby. Toto právo se vztahovalo pouze na sedláky, nikoliv na jejich podruhy a čeledíny. Ekonomicky významné bylo pro ně také právo volného odběru piva a kořalky. Od nejstarších dob si kupovali Králováci pivo tam, kde se jim to zdálo být nejvýhodnější. Bylo to většinou z pivovarů řady menších panství na české straně Hvozdu. To se samozřejmě nelíbilo jejich vrchnosti, provozující vlastní pivovary. Zakazovala jim odběr tzv. „cizího piva“ a porušování tohoto zákazu stíhala a trestala. Králováci nekupovali pivo od své vrchnosti zejména proto, že bývalo sice špatné, ale zato drahé. Svědčí o tom skutečnost, že v určitém období docela bez problémů odebírali pivo z kolovratského pivovaru na Týnci, přestože v té době vedli proti Kolovratovi, své tehdejší vrchnosti, rozsáhlé spory v jiných záležitostech. Pivovar jim totiž tehdy prodával pivo za nižší cenu, než jiným odběratelům ve vnitrozemí. Králováci se nikdy nesmířili se snahami své vrchnosti o omezování jejich starodávného práva volného odběru piva. Učinili dokonce opakovaně pokus o postavení vlastního pivovaru, vždy neúspěšně. Podařilo se jim to až v roce 1850 v Hojsově Stráži, kdy už vlastně nebyli v postavení poddaných, ale ani privilegovaných Králováků. Celá dlouhá, neutuchající bitva o volný odběr piva se dnes může zdát poněkud humorná. Ve skutečnosti šlo o velice významné ekonomické zájmy Králováků i jejich vrchnosti. Téměř dvěstě roků trvající spory vyplývaly z toho, že to byly zájmy protichůdné.
Již jsme si říkali, že Králováci nebyli zdaleka osvobozeni od různých daní a poplatků. Platili jich vždy celou řadu, prakticky za každé své "právo": za dům, ochranu od zástavní vrchnosti, za lov a rybolov, za užívání lesa, pastvu, louky. V jednotlivých případech za mlýn, pilu, sběr smoly, pálení popela pro potaš a pod. Poplatky nebyly ovšem příliš vysoké. Snahy vrchnosti o jejich zvyšování byly, vedle pokusů o přímé omezování osobních svobod, hlavním důvodem 250 roků dlouhé historie jejich nepřetržitých, často velmi prudkých sporů s vrchností. Spory byly projednávány u České Komory, místodržícího a především přímo u císařského dvora V těchto sporech vedli Králováky jejich rychtáři a zejména vrchní rychtáři.

Nejstarší formou státní správy v oblasti Králováků byl úřad královského hejtmana Hvozdu. Ten vybíral od sedláků poplatky a zařizoval záležitosti obyvatel. Hejtman spravoval také neobydlené oblasti Královského Hvozdu, tzv. Komorní, Kamerální lesy, podléhající přímo České Komoře. Taková byla správa oblasti po roce 1273, kdy Přemysl Otakar II. získal zpět celou oblast Hraničního hvozdu z předchozího bogenského a bavorského držení a předal ji jako zástavní panství svému purkrabímu Purkartu z Janovic a dále pak rodu Janovických. Ti na svém hradu Rýzmberk vedli poplatkové knihy, obsahující předepsané poplatky pro každý statek, mlýn, pilu a sklárnu, i za jednotlivé naturální požitky. Tyto poplatkové knihy byly vlastně jakýmsi nepřímým uznáním práv obyvatel Hvozdu a potvrzovaly staré, jednoduché a přirozené vztahy. K velkému narušení těchto vztahů došlo poprvé pod panstvím rodiny Kolowratů počátkem 17.století. Kolowratové, nejprve mladý Zdeněk a později jeho matka Judit, začali tvrdě omezovat dosavadní práva a svobody Králováků a především usilovali přivést je do plného tělesného poddanství, jak tomu bylo na jejich panstvích ve vnitrozemí. V prudkém sporu, přecházejícím na obou stranách až v násilné skutky, se tehdejší hejtman Hvozdu Jan Gropp postavil více na stranu Králováků a přispěl k jejich vítězství, k tomu, že se mohli za své peníze vykoupit z kolowratské zástavy a dostat se zpět do rukou panovníka. Bohužel na velmi krátkou dobu. K uvolnění ze zástavy totiž došlo v roce 1617 a po neúspěšném stavovském povstání byli Králováci, jako stoupenci Českých Stavů, potrestáni tím, že je císař dal do zástavy krutému dobrodruhovi donu Martinu Huertovi.
Úřad hejtmana v následujícím chaotickém období třicetileté války více-méně přetrvával, hejtman ovšem už nebyl "královský", ale Huertův, i když to byl zprvu stejný Jan Gropp. Vedle toho jako nižší stupeň správy fungovala starodávná instituce místních rychtářů. Prvý písemný doklad o jejich existenci na Waldhvozdských rychtách a zároveň i o jejich postojích je zatykač, který na ně vydala Česká Komora v roce 1615 po stížnosti paní Judit Kolowratové. Rychtář ve Hvozdu měl oproti vnitrozemským kolegům z poddanských obcí dosti odlišné postavení, úkoly i pravomoci. Vesnice ve vnitrozemí byly v zásadě zemědělské pospolitosti, jejichž vnitřní život byl výrazně ovlivňován sousedskými vztahy při hospodaření, Bývaly to vztahy dosti složité a kompli- kované.Ve vnitrozemských obcích odpovídal rychtář také za plnění robotních povinností obyvatel, řešil četné a nejednou i prudké "hraniční" spory o meze a brázdy polí. To vše byly problémy, o kterých královácké rychty ve Hvozdu neměly ani potuchy. Jejich osamocené lesní dvory měly svá vzácná a nepříliš velká pole ohraničena pevnými kamennými hrázemi, byly odloučené od svých sousedů, uzavřené, soběstačné a nezávislé na sousedských vztazích. Spory se vyskytovaly většinou o cesty pro dobytek nebo využívání vodních toků. Rychtáři byli převážně voleni svými rychtami a potvrzováni vrchností. Výkon rychtářské funkce byl obtížný fyzicky i finančně. Dát na vědomí rozhodnutí vrchního rychtáře, vybrat daně a poplatky a splnit řadu dalších úkolů, to bylo při velké rozloze rychet, klimatických podmínkách i horském terénu velmi obtížné. Sedláci z lesních dvorů byli navíc hrubí a drsní lidé, hájící vždy tvrdě svoje osobní svobody a zájmy. Těmito vlastnostmi dále zvyšovali obtíže výkonu úřadu rychtáře. Rychtáři často chodili vyřizovat služební věci k úřadu vrchního rychtáře, který býval nejčastěji na Javorné. Když si představíme takovou úřední cestu ze Svaté Kateřiny, Hamrů, nebo ze Stach na Javornou, navíc s tím, že náklad na výkon funkce si rychtář hradil většinou ze svého, nelze se divit, že o tento úřad nebyl zvláštní zájem a každý rychtář se těšil, až se svého údělu zbaví. Většinou bývali voleni na 3 roky. Svůj úřad však mohli opustit až se souhlasem vrchnosti a to po splnění všech povinností v odvodu daní a poplatků. Jen zřídka vykonával rychtář svůj úřad déle.K takovým „déle-sloužícím“ patřil rychtář Kochánovské rychty, Andreas Schedelbauer z Keplů, který v roce 1769 prosil o uvolnění z tohoto úřadu „který nyní vykonává už devátý rok.“ Od roku 1666 do roku 1684, tedy osmnáct roků vykonával úřad rychtáře v Hojsově Stráži Simon Weinfurter, zvaný „Farbersimonibauer.“ Při neplnění povinností byl rychtář vrchností trestán, většinou pokutami.
Králováčtí rychtáři byli lidé sice jednoduší, často negramotní, ale zato poctiví a pevní. O jednom velmi svědomitém rychtáři vypráví farní kronika Hojsovy Stráže. "Johann Zelzer, svobodný sedlák z Zelzerhofu, byl sedm roků rychtářem Hojsovy Stráže. Po neúnavném snažení, proti námitkám světské i duchovní správy a navzdory soudnímu řízení proti němu, dosáhl toho, že dvorním dekretem z 29. 9. 1806 byla povolena (na H. S.) fara. V průběhu boje o faru musel absolvovat mnoho cest a komisí a to jej stálo mnoho peněz. Ztratil při tom mnoho na svém hospodářství. Tak se stalo, že skončil těžce zadlužen. Když svůj dvůr předával, dostal jeho syn se statkem i obrovský dluh. Zbavil se jej pouze za cenu odprodeje velkých částí majetku."
Králováčtí rychtáři odpovídali za odvod branců k vojsku. Samotní sedláci, majitelé dvorů, byli od vojenské služby osvobozeni. Branci byli vybíráni z řad podruhů, bezzemků a čeledínů. Ti přes svůj nelehký život nijak netoužili po službě ve vojsku a všemožně se jí vyhýbali. Buď žili v ilegalitě, nebo rovnou utíkali na sousední panství, často emigrovali do ciziny, převážně do sousedního Bavorska. Rychtáři měli se splněním předepsaných kontingentů velké starosti. Brance pomocí jakéhosi výboru doslova lovili. Překvapovali je uprostřed práce, tahali v noci z postelí, chytali u zábav nebo o nedělích při odchodu z kostela. Bylo také možné poslat za sebe náhradníka, samozřejmě mu za to bylo nutno zaplatit. Náhradníky byli většinou vysloužilí vojáci, kteří zjistili, že se po dlouhé vojenské službě nedokáží zapojit do normálního života, většinou živořili a byli obci na obtíž. Někdy byl "odchycen" a odveden i docela cizí mladík, který se zcela náhodou ocitl v době odvodu na území rychty. Velké obtíže nastaly při dopravě branců k posádkám, protože hrozilo velmi reálné nebezpečí, že utečou.
Výsledky celého snažení bývaly na Králováckých rychtách žalostné. Tak. např. v roce 1764 jim bylo předepsáno 2502 branců, k vojsku se po velikém úsilí podařilo odvest jednoho jediného - a to byl ještě chudý tovaryš ze Saska, který si za to nechal zaplatit. Branci z králováckých rychet utíkali především do sousedního Bavorska. Tamní sedláci tak získávali velmi levnou pracovní sílu, protože zneužívali nezákonného postavení těchto chlapců. A nejednou právě tito uprchlíci pomohli splnit branecké kvóty bavorských obcí. Útěk branců před odvodem dosahoval velkých rozměrů. V roce 1815 se tak vyhnulo vojně 33 branců ze Zhůří, 90 z Javorné, 36 z Kochánova, 57 z Hojsovy Stráže, 65 z Hamrů, 20 ze Svaté Kateřiny, 67 ze Stodůlek, 64 ze Stach a 176 ze Sto- důlského Podílu. Dlouhé seznamy zběhů, uveřejňované v tehdejších novinách, mohou velmi dobře posloužit jako seznam rodin, žijících na rychtách.
Pro výkon práva měl rychtář jisté vybavení. Patřily k němu nutné právní předpisy.V jednom předání rychtářské funkce na rychtě Stodůlky je uveden zákoník pro rychty, tabákový patent, předpis pro čeleď, patent o chudobincích a několik dalších patentů a nařízení. Vnějším odznakem úřadu bylo tzv. "rychtářské právo" jakési žezlo. Býval to tlustý, asi 50 cm dlouhý svazek propletených žíní, potažený kůží a pobitý ozdobnými cvočky. Rychtář jej držel při jednání v pravé ruce a v případě potřeby jím tloukl o stůl, když se jednání stávalo příliš hlučným a on žádal klid. Ale používal jej i daleko důrazněji při uklidňování hospodských pranic a podobných kratochvílí. Někdy bývalo toto rychtářské právo vyrobeno z tvrdého dřeva se zakončením ve tvaru ruky. Proto se také nazývalo "rychtářská ruka". Další pomůckou byla obsílková palička, zvaná "Botenholz" nebo "Gemeindeschlegel", používaná místy ještě kolem roku1900. Byla to asi 15 cm dlouhá dřevěná rukojeť, zakončená hlavičkou ve tvaru a velikosti kulečníkové koule. Když potřeboval rychtář svolat obecní shromáždění, poslal tuto paličku do nejbližšího dvora. Z něho pak musela být bez odkladu poslána dalším poslem dál. Aby obeslání nebylo nezdržováno pro neochotu některého sedláka, vznikla praktická pověra, že "Botenholz" nesmí zůstat v domě přes noc, jinak statek vyhoří. Postupem doby, když už téměř všude uměl někdo číst, byl do hlavy obsílky zatlučen hřebík a na něj se zavěšovala cedulka se zprávou. Posléze se posílala jen písemná pozvánka, které se říkalo tradičně "Gemeindeschlegel". Přesně stejnou paličku používá v současné době generální tajemník Severoatlantického paktu při řízení zasedání. Rychtář měl také vybavení pro výkon trestní pravomoci. Byla to především kláda, zvaná Němci "Areststock" nebo "Breche", do níž se zavíraly nohy potrestaného. Užívala se pro muže. Ženy byly trestány nasazením tzv. "houslí", dvojitého prkna, do něhož se uzavíraly ruce a hrdlo potrestané Mezi toto vybavení patřily i trestanecké řetězy a pouta. Úředním znakem byl obraz českého lva, který byl znakovým zvířetem Králováků.
V roce 1640 byl Královský Hvozd rozdělen na 2 části. Rychty Svatá Kateřina, Hamry, Hojsova Stráž, Javorná, Zhůří a Kochánov byly prodány do dědičného vlastnictví Lobkowicům, rychty Stodůlky a Stachy do dědičného vlastnictví Kolowratů. Králováci se proti tomu ihned velmi ostře postavili. V roztržení jednoty rychet a prodání do dědičného vlastnictví dvěma různým pánům spatřovali vážné ohrožení svých práv a svobod a především nebezpečí, že se dostanou do přímého tělesného poddanství svým novým majitelům. Proto krátce po prodeji navrhli císaři, aby nad nimi byl ustaven společný hejtman, který by od všech rychet vybíral daně a předával je novým majitelům. Dokonce doporučili císaři, aby za hejtmana byl jmenován sušický radní Petr Gratzin, nebo někdejší hejtman na Velharticích Šebastián Schmid. Zároveň prohlásili, že si takového hejtmana budou platit ze svých peněz. Celá záležitost se pak protahovala, šlo o těžké období posledních let třicetileté války. Dne 26. června 1646 vydal císař Ferdinand III. t. zv. Reskript, podle něhož byly královácké rychty spojeny pod společným hejtmanem. Jemu Králováci odváděli daně z majetku, výnosu svého hospodářství a peněžní náhradu místo robotních povinností. Ferdinandův "Reskript" patří mezi významné listiny práv a svobod Králováků. Postupně pak byli tito hejtmani voleni přímo Králováky z jejich středu a nazýváni "vrchní rychtář". Poprvé se označení "první rychtář" objevilo sice už v přísném výnosu paní Judit Kolowratové, v tzv. ART RECHTORDNUNG z r. 1615, a v r. 1617 se na úřední listině podepsal hostinský a celní nájemce na Svaté Kateřině jako "vrchní rychtář", ale v obojím případě to znamenalo, že byl pouze první mezi rovnými, nikoliv ve vyšším postavení. Teprve rozdělením rychet mezi dva majitele po roce 1640 se stal úřad hejtmana, vrchního rychtáře, pro Králováky nesmírně důležitý. Na příštích 200 roků představoval spojovací článek mezi rychtami v obou částech rozděleného Královského Hvozdu. A nejen to. Vrchní rychtář byl především zastáncem práv a svobod všech rychet před vrchností, sjednocoval a vedl je v téměř nepřetržitých sporech a procesech s vrchností. Vytvořením tohoto úřadu získaly rychty Králováků značnou míru samostat- nosti v řízení svých záležitostí a vytvořily v rámci daného prostředí samostatný správní celek. Prvním doloženým vrchním rychtářem Králováků byl Ondřej Martin Pošinger z Javorné, zastávající úřad v letech 1693-1712. Králováci si za vrchní rychtáře volili schopné a silné osobnosti. Nacházeli je často mezi místními huťmistry. Svůj význam při tom měla i značná zámožnost sklářů. Ve funkci vrchního rychtáře Králováků se tak často střídali příslušníci sklářských rodin Gerlů, Eissnerů, Hafenbrädlů i Schürerů. Prostí lidé ve Hvozdu tenkrát dobře věděli, že je třeba zvolit do svého čela silné a schopné osobnosti a nedali se při tom ovlivnit ani tím, že v běžném denním životě bývaly mezi sedláky a skláři nejednou divoké spory. Vrchního rychtáře volili všichni svobodní občané rychet, tj. sedláci a skláři, zapsáním jména svého kandidáta do volební listiny u svého obecního rychtáře. Takto zvolený vrchní rychtář pak za přítomnosti všech rychtářů a konšelů složil předepsaný slib, později přísahu v kanceláři vrchnostenského úřadu. V roce 1780 nařídilo zemské Gubernium, aby vrchní rychtáři skládali svoji přísahu u krajského úřadu. Vrchnost se neustále, zvláště po špatných zkušenostech s odbojnými vrchními rychtáři, snažila ovlivnit volbu tak, aby úřad zastával jí přijatelnější člověk. Asi se to nedařilo, protože z dramatické historie nepřetržitých bojů Králováků za jejich práva a svobody vyplývá, že v čele tohoto boje stáli vždy jejich vrchní rychtáři. Jen jednou, v roce 1831 byl do funkce vrchního rychtáře zvolen na základě podivných machinací oblíbenec bystřické vrchnosti Jan Jiří Heider z Javorné. Proti tomu se ale ihned postavili obyvatelé rychet a ve dvou odvoláních ke krajskému úřadu v Písku požadovali, aby místo Heidera byl do úřadu vrchního rychtáře potvrzen jejich člověk, Emanuel Joachymsthaler, který již delší dobu pracoval jako pomocník vrchního rychtáře. Nejen požadovali, ale s přímostí jim vlastní odhalili volební machinace Heidera i porušení volebních pravidel samotnou vrchností. Tvrdě napadli osobu Heidera. Uvedli, že je to "velmi jednoduchý muž, který sotva umí psát, bez vzdělání. Není ani v nejmenším obeznámen s řízením obecních záležitostí, předpisy a zákony a mnoha dalšími úkoly, které provázejí tak těžký úřad vrchního rychtáře". 9.srpna 1832 rozhodl krajský úřad, že vrchním rychtářem bude ustanoven Emanuel Joachymsthaler. Zajímavá je pasáž v tomto rozhodnutí, v níž se říká, že pro vrchního rychtáře je naprosto nepostradatelná znalost českého jazyka, protože "obyvatelé velké rychty Stachovské mluví pouze česky".
Císařským výnosem z roku 1776 bylo uloženo, aby vrchní rychtář při nástupu do své funkce složil přísahu. Ve skutečnosti takovou přísahu skládal již tři roky předtím, 1.listopadu 1733 vrchní rychtář Václav Schürrer z Javorné hraběti Palm-Guldenfingenovi, majiteli horních šesti rychet. V ní se uvádělo: "Poté, co jsem byl ustanoven za rychtáře všech osmi rychet, je mojí povinností vykonávat tuto funkci věrně, čestně a pilně, především ke chvále a poctě Boha a k užitku a prospěchu dědičné a ochranné vrchnosti a všech obcí a všemi silami chránit privilegia rychet. Slibuji všechno a vždy urovnávat k obecnému dobru podle svého nejlepšího vědomí, chránit před škodami, trestat zlo, prokazovat náležitý respekt a povinnou poslušnost mně nadřízeným pánům úředníkům ..." a tak dále. V přísaze byl prakticky stanoven celý soubor práv a povinností vrchního rychtáře. Patřilo mezi ně např. vybírat od rychet daně a dávky všeho druhu, vybrané peníze bezpečně chránit "pod třemi klíči", ve stanovených lhůtách odvádět daně a poplatky do pokladny krajského úřadu a vrchnostenské daně a poplatky odvádět úřadům příslušné vrchnosti. Za opožděný odvod mu hrozilo penále. Měl co nejvíce snižovat náklady na cestovné a stravování "jak mu velí bohulibá skromnost, slušnost a povinnost", vše řádně dokladovat, vyúčtování předkládat k revizi. Měl zakázáno vybírání jakýchkoliv "přídavků" k daním a poplatkům. Vrchnost tím chtěla znemožnit Královákům získávat touto formou peníze na vedení sporů a procesů proti ní. Taková snaha byla ale bezvýsledná. Králováci si uměli potřebné peníze na správnou motivaci svých právních zástupců v Praze i Vídni vždy opatřit. Na vybírání těchto peněz ovšem nejeden vrchní rychtář zle doplatil. Vrchní rychtář byl vybaven znamením své hodnosti, jakousi soudcovs- kou holí a měl právo nosit kord. V roce 1740 byl vrchnímu rychtáři Pavlu Schedlbauerovi pro vysoké stáří přidělen zástupce, Ondřej Schürrer, pozdější vrchní rychtář. V roce 1789 měl tehdejší vrchní rychtář Jan Jiří Schmidt dokonce dva zástupce. V přísaze se vrchní rychtář zavazoval podle svých sil chránit práva a svobody rychet. Když ale vystoupil proti útokům vrchnosti na tato práva, měl s vrchností velké potíže a nejednou musel svůj úřad opustit, i když samotné spory Králováků s vrchností, v jejichž čele stál, vyznívaly často ve prospěch sedláků. Nikdy si ale vrchnost likvidací nepohodlného vrchního rychtáře moc nepomohla. Vždy se historie opakovala a nový vrchní rychtář připravil dříve nebo později své vrchnosti stejné potíže, jako jeho předchůdce.
K vrchnímu rychtáři přicházelo mnoho lidí. Po často dlouhé a namáhavé cestě museli ještě dlouhé hodiny čekat, než s ním mohli projednat své záleži- tosti. Vysvětlení možno částečně najít v tom, že dům vrchního rychtáře býval i hostincem a šenkem.V roce 1795 předhazoval bystřický vrchnostenský úřad rychtářům, že raději celé dny jedí a pijí u vrchního rychtáře, než by šli věci projednat na bystřický úřad. Vrchní rychtář měl k ruce písaře, dnes bychom řekli tajemníka, který byl placen z obecních dávek. Pro úřední spisy měl přidělenu velikou služební skříň. Tam, mezi mnoha svazky úředních spisů byly uloženy i hlavní listiny práv a svobod Králováků, Majestáty, Reskripty a Freibrífy císařů Matyáše, Ferdinanda II. i III., Josefa I., Karla VI., Marie Terezie a další.
Rychtáři vydávali doklad o pobytu, domovský list, který měl zásadní význam pro povolení svatby chudým a nemajetným snoubencům. Až do roku 1848 nemohli lidé z poddanských vsí ve vnitrozemí uzavírat svatbu bez povolení své dědičné vrchnosti. Pro chudé snoubence bez vlastního domova bylo získání takového povolení obtížné, nejednou nemožné. Povolením svatby se totiž potvrzovala současně domovská příslušnost snoubenců a pro obec tím vznikla povinnost, postarat se o ně v případě chudoby. Toto velmi významné vrchnostenské právo povolovat svatbu měl také vrchní rychtář králováckých rychet. Podmínkou povolení svatby bylo, aby snoubence přijal a přislíbil jim čeledínský byt nějaký sedlák královácké rychty. Pak šli všichni k vrchnímu rychtáři a ten jim za mírný poplatek vystavil potvrzení, na jehož základě pak mohli být kdekoli oddáni. Stalo-li se pak, že se po čase tito manželé, třeba včetně svých dětí, vrátili jako chudí a bez přístřeší do rychty, poslal je vrchní rychtář k tomu sedlákovi, který jim pomohl ke svatebnímu povolení. Sedlák se pak o ně musel postarat. Většinou je přijal za čeledína a služku. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá, postupovali místní rychtáři tak, že potvrzením bydliště umožnili chudým snoubencům svatbu, ale současně si od nich nechali podepsat prohlášení, že si nedělají žádné nároky na byt, že si ho zajistí sami. Pro svatební povolení si na královácké rychty chodili i chudí snoubenci ze sousedního Bavorska, kde bylo získání takového potvrzení ještě mnohem obtížnější.
K povinnostem a právům vrchního rychtáře patřila také péče o požární bezpečnost, zejména technický stav komínů, péče o cesty a již zmíněný odvod branců. Nejobtížnějším úkolem, vlastně posláním vrchního rychtáře Hvozdu ale byla obrana práv a svobod Králováků před útoky vrchnosti. 250 roků dlouhý nepřetržitý boj tvoří hlavní osu historie těchto svérázných obyvatel staré Šumavy. Neustávali v něm ani v nejbeznadějnějších časech třicetileté války. Jejich vytrvalost, moudrost a statečnost dosáhla toho, že svá stará, nepsaná práva mohli postupně opřít o císařská privilegia a přes odpor svých zástavních a později dokonce dědičných pánů dosáhli posléze úředního titulu Královské svobodné rychty Waldhvozdské.
Výnos ze 7. září 1848, který sedláky celé rakouské monarchie zbavil poddanství i vrchnosti, zbavil současně Králováky jejich privilegovaného postavení, práv a svobod a postavil je na úroveň ostatních občanů. Do této nové situace se nemohli dlouho vpravit a ještě celou řadu let poté se pokoušeli obnovit svoje dřívější postavení intervencemi u vlády. Tehdejší sušický starosta dr. Gabriel, který situaci sledoval a byl přesvědčen o naprosté beznadějnosti a neúčelnosti takových snah, vydal v roce 1864 spisek "Královský Hvozd", jakýsi přehled historie králováckých rychet včetně velice cenného místopisu. V závěru předkládá Královákům realistický pohled do budoucnosti. Píše v něm: "Pojmenování Královský Hvozd již připadlo pouze historii. Dřívější poddanské rychty Hvozdu jsou dnes svobodné obce, svobodní sedláci Hvozdu svobodnými občany státu, kteří, když jednou zapustili své kořeny v Čechách a začínají sklízet prvé ovoce, nemají skutečně žádný důvod přát si návrat svého dřívějšího, tzv. privilegovaného postavení."

Dnes, po dalších více než 150 letech si o zaniklém světě králováckých rychet vyprávíme proto, aby nezanikla paměť na tyto skromné, poctivé, praco- vité, statečné a hrdé lidi, kteří zde po generace žili a v prostředí pralesní horské oblasti získávali svůj chléb vezdejší, abychom v tajemném, krásném a věčném hlasu Šumavy rozeznali i do budoucna ozvěnu jejich osudů.

© Pavel Nedvěd


zpět